Babky už nejsou v kurzu

Babky nejsou v kurzu a asi už nikdy nebudou. 

Tato drsná věta z blogového článku středoškolačky o povinné četbě, z pasáže o Babičce Boženy Němcové ve mně spustila kolotoč myšlenek a emocí. Má pravdu? Už nikdy nebudou? Všechno k tomu směřuje. Babičky jsou buďto moc mladé a chtějí mít svůj pestrý život, do kterého hýčkání vnoučat, vyprávění pohádek, pečení bábovek nepatří, nebo jsou daleko od svých vnoučat a vidí je jenom přes obrazovku počítače, anebo se jich vůbec nedočkají.

Moje generace ještě měla babičky blízko, babičky hlídaly, podstrojovaly, utěšovaly, byly tady pro nás. Měla jsem dvě babičky jako z pohádky a dokonce jednu prababičku v blízkosti, která už nemohla chodit, ale ráda s námi omílala dětské říkanky, hádanky a písničky pořád dokola. Proto miluju Babičku Boženy Němcové a u filmu vždycky brečím. Babičky byly nositelkami hodnot v rodině, které se přenášely třeba právě zvyky, rituály a pohádkami. U babičky jsme hledali vždycky milo a útěchu.

Dnes si to některé rodiny uvědomují a mají třeba ke svým čtyřem dětem doma prababičku. Nebo se vymýšlejí projekty, kdy babičky (i dědečkové) chodí číst do knihovny nebo školky, o které je velký zájem. Snahou je spojit generací dětí a generaci starých lidí a využít výhody tohoto spojení. 

A pohádkové babičky a dědečkové? Ti by měli pohádkovým hrdinům pořád přinášet moudrou radu, když je pěkně pozdraví a podělí se s nimi o svačinu. Doufám, že babičky a dědečkové z našeho světa nezmizí nadobro.